Faustův dům. Kdo nakonec zaplatí účet?
Říká se mu Faustův dům. A opravdu – vypadá trochu jako ilustrace z knížky o nebohém učenci, kterého Mefistofeles odnesl nejkratší cestou do pekla a zůstala po něm jen díra ve střeše.
A teď vážně. Deset let sporů, exekuce, soudy, projekty – a výsledek? Uprostřed Kroměříže stojí zbořenina. Kauzou domu manželů Popovských v nejužším místě průchodu na Riegrovo náměstí se už několik měsíců zabývám, protože postupu města úplně nerozumím.
Co má vlastně město společného se soukromým domem? Stavební úřad už v roce 2016 uložil majitelům, aby zchátralý objekt zabezpečili, mimo jiné provizorně zakryli proti zatékání. Protože povinnost nebyla splněna, začala být vymáhána exekučně. Exekutorka následně požádala, aby potřebné práce provedlo město s tím, že náklady měly být vymáhány po majitelích.
A tady se nabízí první důležitá otázka: muselo město tuto aktivní roli přijmout? Právní úprava totiž počítá i s tím, že exekutor může zajistit provedení prací někým jiným. Dům Popovských navíc bezprostředně sousedí s nemovitostí ve vlastnictví rodiny starosty. Dokonce mezi vlastníky probíhá soudní spor o společnou štítovou zeď, což uvádí Popovští jako důvod, proč nemohli rekonstrukci domu provést. Nebylo proto na místě, aby město požadavek exekutorky na zapojení radnice do činností okolo domu zdvořile odmítlo? Aby si město drželo odstup, pokud je v čele starosta, jehož rodina je do sporu zamotaná? Obrázek si udělejte sami.
A tím se dostáváme k druhému problému. Město může zajistit splnění uložené povinnosti, nemůže ji ale samo rozšířit o další práce, které exekuce výslovně nanařizuje.
Radnice si v roce 2025 objednala u ing. Burého projekt provizorního zastřešení za 114 950 Kč.
A právě tady městu vystavil stopku Krajský soud. Konstatoval, že projekt zahrnuje i práce, které v původním rozhodnutí nařízeny nebyly, a zdůraznil, že rozsah uložené povinnosti nelze v exekuci svévolně rozšiřovat. Soud proto odložil vymáhání 114 950 Kč za projekt a následně zrušil i rozhodnutí, podle kterého měli Popovští předem zaplatit přes milion korun na samotné stavební práce.
Přitom právě na to jsem se vedení města ptal: nechce město v rámci exekuce udělat víc, než původní rozhodnutí ukládalo? Odpověď byla kategorická – ne. Když jsem se zeptal, kdo ponese následky, pokud se ukáže opak, označilo město můj dotaz za „zavádějící“. Dnes je zřejmé, že zavádějící nebyl. Krajský soud řeší přesně tento problém.
Město mezitím přichází s jiným řešením – novou konstrukcí zastřešení s předpokládanou hodnotou 2,6 milionu korun bez DPH. Takže se ptám: kolik ještě tahle cesta bude stát a kdo to nakonec zaplatí? Popovští, nebo občané Kroměříže?
Pochybnosti navíc posiluje tvrzení pana Popovského, který na červnovém zastupitelstvu veřejně uvedl, že starosta měl mít v minulosti zájem jejich dům odkoupit. Je to tvrzení pana Popovského, nikoliv prokázaná skutečnost. O to důležitější ale podle mě bylo, aby si město od celé věci udrželo maximální odstup a jeho postup nevzbuzoval pochybnosti o možném osobním či majetkovém zájmu.
Po deseti letech sporů totiž pořád platí jedno: ruina stojí dál. Není už konečně čas změnit přístup, posadit všechny strany k jednomu stolu, třeba za účasti nezávislého mediátora, a hledat skutečné řešení?
Cílem nemá být porazit Popovské u soudu. Cílem musí být, aby tahle ostuda konečně zmizela z centra Kroměříže.
RK
